První osídlení Irska se datuje do doby přibližně před 9500 lety,jednalo se o lovce sběrače, pocházející patrně ze Skotska. Ve čtvrtém tisíciletí před Kristem se objevují první známky farmaření, mýcení velkých ploch, stavba kamenných zídek mezi poli. Tito neolitičtí lidé jsou významní z důvodu staveb velkých megalitických hrobů. Jeden z nejpozoruhodnějších příkladů těchto hrobů v Evropě je možné spatřit v Newrange v hrabství Meath. Pohřebiště staré čtyři a půl tisíce let pokrývá obrovská mohyla, do jejíchž kamenů je vyryto mnoho složitých spirál, kosočtverců a vlnovek. Mnoho kamenných kruhů a menhirů, jež se nacházejí po celé zemi, pochází z doby bronzové (2000 – 500 př. Kr), kdy s sebou nově příchozí přinesli znalost práce s kovem a tudíž i znalost výroby nástrojů a zbraní. Keltové přicházejí do země až v době železné (500 př. Kr – 400 n. l.). Záhy dominovali kultuře ostrova. Keltové přišli do Irska přes Francii a Britanii ze střední Evropy, a přestože se zdálo, že ostrov úplně pokelštili, není to tak úplně pravda. V irštině dodnes nalézáme stopy starších, předkeltských jazyků a taktéž některé obyčeje dochované v lidových tradicích na toto předkeltské období upomínají.
V polovině pátého století vstupuje na scénu jedna z
nejvýznamnějších a nejoblíbenějších postav irské historie – Svatý
Patrik. Tento z Británie přivezený otrok nejprve na ostrově hlídá ovce.
Z otroctví utíká do Francie, studuje křesťanství a vrací se zpátky na
ostrov, aby jej celý zanedlouho obrátil na víru. Irsko se stalo
předsunutou hlídkou evropské civilizace, zemí svatých, učenců a
misionářů. Ve zdejších vzkvétajících klášterech vznikaly nádherně
iluminované rukopisy, z nichž některé se dochovaly až do dnešních dnů.
Na konci osmého století začínají nájezdy Vikingů na Irsko a Británii,
které zničili mnoho klášterních sídel. Mniši, kteří tyto krvavé nájezdy
přežili, se stáhli do kláštera v Kellsu v hrabství Meath. Kulaté věže,
které se začaly u klášterů stavět a které se nám dodnes mnohé
zachovaly, sloužili právě jako pozorovatelny v těchto neklidných
dobách. Vikingové po sobě sice zanechali neklamné stopy brutality a
zkázy, založili však také první města, včetně Dublinu a naučili Iry
umění navigace a stavby lodí. Dynastické války mezi irskými králi
pokračovaly po celá staletí. Do roku 1002 si Brian Boru z Munsteru
podmanil všechna království země a stal se nejvyšším králem Irska –
irským imperátorem. V pověstné bitvě u Clontarfu, kdy měla definitivní
porážka Vikingů potvrdit jeho moc, však na závěr bitvy umírá.
V roce 1169, více než sto let po dobytí Anglie Normany, došlo i na Irsko. V obavách před vzrůstající silou irských království vyslal král Jindřich II na ostrov své vojsko. Byl v něm i legendární hrdina –Strongbow. Anglo-normandští vetřelci si v Irsku počínali stejně jako Vikingové. Nejdříve podnikaly nájezdy a teprve potom se usazovali a pomalu splývali se zdejším obyvatelstvem. Během staletí se území pod kontrolou Angličanů zmenšilo na oblast kolem Dublinu, nazývanou Pale. Odpor mnoha anglonormanských baronů žijících mimo Pale vůči nadvládě Angličanů dosahoval stejné intenzity jako projevy nesouhlasu domácích irských klanů.
V prvních letech 16. století se pokusil protestantský král Jindřich VIII znovu násilím posílit kontrolu Angličanů nad svými nepoddajnými sousedy.V roce 1541 se prohlásil za krále Irska. Naplno se začali Angličané vměšovat do záležitostí Irska až za vlády jeho dcery Alžběty I. Útisk irských katolíků se rozproudil naplno. Obrovské lány irské půdy byly zkonfiskovány a svěřeny loajálním protestantským obyvatelům, čímž vznikl zárodek dnešního rozděleného Irska. Angličané potlačili řadu povstání. V roce 1607 došlo k takzvanému „útěku hrabat“, kdy irská šlechta rezignovala a zvolila odchod do Francie.
V roce 1649 přivedlo povstání venkovanů proti protestantským
osadníkům v Ulsteru k irským břehům armádu Olivera Cromwella. Po
potlačení rebelií zahájil Cromwell po celé zemi neblaze proslulou
kampaň genocidy a zkázy, která posílala katolické Iry do „pekla či
Connaughtu“ – do kraje neúrodné půdy na západě země. Na koncei
Cromwellova vítězného tažení byly více než tři čtvrtiny irské půdy
vyvlastněny. V pověstné bitvě u řeky Boyne v roce 1690 byl
protestantským králem Vilémem Oranžským poražen katolický panovník
Anglie Jakub II.. Toto vítězství posiluje vědomí věrných přívrženců
Severního Irska , takzvaných oranžistů, dodnes.
Osmnácté století poznamenal politický, kulturní a náboženský útisk domorodých Irů, který se projevil v trestních zákonech odpírajících katolíkům právo vlastnit půdu, hlasovat,zastávat veřejné úřady, zřizovat a provozovat školy, vykonávat náboženské obyčeje,mluvit irským jazykem či provozovat irskou hudbu. Koncem století inspirovaly Iry myšlenky americké a francouzské revoluce. Osvícení protestanti, jako Wolfe Tone, zorganizovali hnutí Irská jednota, jehož cílem bylo bojovat proti diskriminaci katolíků. Nevydařené povstání v roce 1798 podporované Francouzi, kteří se k nim připojili i Killaly, však skončilo porážkou a Wolfe Tone byl odsouzen k smrti.
V roce 1800 byl rozpuštěn irský parlament a schválen zákon o unii. V lednu 1801 se Irsko stalo součástí Spojeného království Velké Británie a Irska. O dvě desetiletí později si zvolení katolického agitátora Daniela Oconnella, který pocházel ze střední vrstvy, vynutilo připuštění katolíků do parlamentu, což mělo v roce 1829 za následek schválení zákona o zrovnoprávnění katolíků, který zrušil veškerá významná omezení, jimž dosud podléhali.Osudného roku 1845 zničila v Irsku plíseň bramborová veškerou úrodu brambor- plodiny, která tvořila hlavní složku potravy chudých Irů, a způsobila tak rozsáhlé hladomory s nedozírnými ekonomickými a sociálními následky. Přestože denně umíraly stovky lidí, obchod s obilím, které se vyváželo, neustal a ceny byly tak vysoké, že si je chudí Irové nemohli dovolit. Opatrné odhady počtu obětí se pohybují kolem jednoho milionu Irů. Další milion a půl byl odsouzen k emigrace, především do Spojených států. Na přelomu století tak počet Irů na ostrově klesl na polovinu. Nedostatek pomoci ze strany Británie dodnes zůstává národní hanbou.
Koncem 19. a začátkem 20. století začal britský parlament konečně uvažovat o irské samosprávě, ale první světová válka tento proces přerušila. Cesta postupného usmiřování byla přerušena tzv. Velikonočním povstáním v roce 1916. Británie popravila všech 15 vůdců povstání a jejich krev se stala semenem pro nové bojovníky za svobodu Irska. Při všeobecných volbách v roce 1918 získala strana Sinn Fein většinu irských křesel. Její zástupci odmítli zasednout v britském parlamentu, vytvořili parlament vlastní a vyhlásili nezávislost Irska. Odpověď Británie na sebe nenechala dlouho čekat. V anglicko – irské válce se střetla strana Sinn Fein a její vojenská frakce – IRA s Brity.Po měsících následných vyjednávání byla podepsána anglicko – irská dohoda, která přiznala nezávislost 26 irským hrabstvím a šesti protestantským hrabstvím Severního Irska dala na vybranou,což byla předem jasně rozhodnutá záležitost s důsledky konečného rozdělení Irska. Na jihu posléze vypukla občanská válka mezi stoupenci a odpůrci zmíněné dohody( vzhledem k její malé radikalitě, nejednalo se o úplnou nezávislost, neboť britský král nadále zůstával oficiální hlavou irského státu a irští poslanci museli slibovat věrnost britské koruně.) Postupně se občanská válka utišila , De Valera v roce 1933 prosadil novou Ústavu, která rušila přísahu věrnosti a v roce 1948 vyhlásila konečně irská vláda republiku nezávislou na Britském společenství.
Situace v Severním Irsku je velmi složitá a demonstruje, jak násilné přesidlování z dob Alžběty I komplikuje situaci dodnes. Protestantská většina si zajišťovala vládu tím, že systematicky zbavovala menšinové katolíky vlivů. Katolíci vyšli do ulic a byli napadeni,což vyvolalo vlnu násilí na obou stranách. Britové povolaní k nastolení pořádku pořádek nenastolovali, dokonce na tzv. krvavou neděli v roce 1972 zastřelili třináct bezbranných katolíků.Ti zahájili hladovku proti britské nadvládě a u deseti z nich skončila smrtí. Podpora nacionalistického hnutí v Severním Irsku dosáhla vrcholu nejen v Irsku, ale na celém světě a Británie byla pro svoji neústupnost všeobecně odsuzována.V roce 1993 Británie prohlašuje, že nemá vojenský ani ekonomický zájem na rozdělení Irska ,čímž můžeme doufat v jeho opětovné znovusjednocení. Bude se zřejmě jednat o dlouhý a bolestný proces.