Smaragdový ostrov - označení, jež v sobě
nese nejen onu sytě zelenou barvu smaragdu, ale zároveň odráží také jedinečnost
a krásu toho vzácného kamene. Neboť Irsko je jedinečným a krásným ostrovem, kde
již zmíněná všudypřítomná zeleň pouze rámuje mnohem hlubší, vnitřní krásu.
Krásu, kterou v sobě nese historie, kultura i zdejší lidé. A nese s sebou i
trochu té mystické tajemnosti onoho ne zcela průhledného smaragdu. Právě takový
je Irský ostrov.
Rock of Cashel
Tato skála nad městečkem Cashel uprostřed hrabství Tipperary patří k největším magnetům přitahujícím návštěvníky Irska. Není divu. V jediném malém areálu obehnaném zdí se tu mačkají velmi zachovalé ruiny katedrály, kostela a hradu, doplněné špičatou válcovou věží. To vše je obklopeno starým hřbitovem s nepřeberným množstvím keltských křížů a krásnými výhledy do okolní krajiny pastvin jižního Irska. To místo skutečně nemá chybu.
Cashel bylo jedno z prvních míst, které jsem v na své cestě po Irsku navštívil a musím přiznat, že právě tohle je místo, kde mě Irsko zřejmě definitivně uchvátilo, kde jsem propadl jeho kouzlu. Ideální je dorazit sem brzy ráno (tedy rozumějte tak v 9, což je brzy až až, dříve stejně neotvírají :). To je chvíle, než přijedou autobusy se zájezdy, kterým se tu jinak nevyhnete. Ještě lepší je dorazit, když je hezky a na zelenou trávu kolem ruin svítí sluníčko, ale to si v Irsku asi těžko zajistíte. Já měl jednoduše štěstí a to ranní sluníčko svítílo akorát pro moje foto. A mám pocit, že to jsou ty pravé obrázky z Irska.
Opuštěný dům na ostrově Dursey
K historii Irska patří i období masové emigrace zdejších
obyvatel do "nových světů", tedy především do Ameriky, Austrálie a na
Nový Zéland. Dnes se dokonce uvádí, že po světě mimo území Irska žije více Irů
než na ostrově samotném. Smutně proslulé je takto zejména období hladomoru
těsně před polovinou 19.století, kdy prý ostrov opustilo na 1,5 milionu
obyvatel(!). Na irském venkově tak stále nalézáme zbytky obydlí těch, kteří kdysi
odešli hledat lepší život jinam.
Ovšem domek z této fotky nebyl opuštěn před 150 lety, ale mnohem později.
Tady na ostrově Dursey se žilo v několika vesnicích ještě v 50. letech 20.
století. Dnes tu na posledních roztroušených farmách přebývají snad dvě nebo
tři rodiny. Většina někdejších místních obyvatel však neodešla za oceán, ale na
pevninu do měst, za prací. I to lze ale považovat za moderní druh emigrace. A
opuštěné domky zůstávají v obou případech stejné. A na útesech nad mořem působí
zříceniny trochu smutně, ale docela romanticky.
Zbytky kamenné zídky na Dursey Head
Ostrov Dursey je asi
"nejjihozápadnějším" místem Irska a sám o sobě je dosti odlehlým a
poměrně pustým místem. Jeho špička - Dursey Head - je pochopitelně ještě o
poznání odlehlejší a směle bych to místo označil jako "konec světa".
Tenhle kus země, co vybíhá vstříc Atlantiku bičován prudkým větrem a neustálým
vlnobitím, je od zbytku ostrova oddělen zvláštní, jakoby magickou
zídkou-nezídkou. Z trávy a mechu zde trčí řada různě sklopených plochých
kamenů, které snadno překročíte. Jenže přitom dobře cítíte, že toto je hranice.
Návštěva tohoto malého
ostrůvku (je dlouhý asi
Rudé fuchsie
Divoce rostoucí dekorace irské krajiny. Elegantněji kvetoucí
keř si lze stěží představit. Po světě jsou tisíce pěstitelů, kteří tuto
rostlinu všemožně kultivují v květináčích, ale ta největší krása čeká na
poutníky kráčející Irskem: to když na červených sukýnkách těchto droboučkých
baletek osychají kapky deště a ve větru pohupují svými štíhlými nožkami na
pozadí temného ševelení zelených listů svého domova.
Latinsky Fuchsia magellanica (viz foto). Leckomu již ten název podezřele voní dálkami. Ano, ačkoliv dnes roste divoce snad po celém ostrově Irska (i jinde po Evropě) a snad všem se líbí, tato rostlina tu vůbec není domovem. Byla do Irska zavlečena až z Jižní Ameriky, z Chile. Irští farmáři ji s oblibou sázeli do svých živých plotů, protože rychle roste a možná i proto, že je celé léto obdařena bohatým květem. Zase jeden vetřelec :)
V národním parku Killarney
Krajina kolem jezer
jihozápadně od města Killarney lákala návštěvníky již od počátků toho, čemu
dnes říkáme turistika. Dokonce i samotné město Killarney vzniklo v polovině 18.
století právě jen jako turistická základna. Několik jezer na úpatí hor
Macgillycuddy´s Reeks je tu obklopeno vzácnými zbytky původního převážně
dubového lesa a nabízí moc příjemné procházky.
Moje cesta tudy vedla z
nedaleké soutěsky Gap of Dunloe do města a překvapilo mě, kolik lesa lze v
Irsku také potkat. Jak známo, Irsko jinak není zemí oplývající hlubokými lesy.
Přesněji řečeno, les tu s výjimkou několika malých oblastí už nikde nenajdete.
Ale v NP Killarney ano a je to les velice pěkný, bujný a hodně zelený, uvnitř
prakticky kompletně potažený zeleným mechem. Jenže je tu řádně vlhko a ve
vzduchu spousta komárů a jiného obtížného hmyzu. Přijedete-li ovšem v červnu,
pohled na rododendronové houštiny v plném květu všechny nepříjemnosti překoná.
Osada na poloostrově Dingle
Západní konec
poloostrova Dingle je prokazatelně oblíbeným místem k životu již od pradávna.
Svahy hor jsou tu doslova posety zbytky kamenných obydlí, pevností i dalšími
památkami na bohatou keltskou minulost. Keltové tu zanechali zajímavé kamenné
kříže i dávné kostelíky. A život se tu nezastavil ani dnes, jak je vidět z
téhle fotky. Přímo na vysokých útesech nad zpěněným mořem se tu choulí několik
domků.
Celé jihozápadní pobřeží
Irska je rozerváno na řadu členitých poloostrovů a Dingle je jedním z nich. Mě
však byl z těch, které jsem viděl nejsympatičtější. Možná proto, že mám rád
kamenné zříceniny a mám také rád divoké mořské útesy. A na pobřeží Dinglu se
oboje snoubí do jedinečné harmonie. Viděl jsem později i impozantnější útesy,
ale tady na konci Dinglu jsou nějak členitější, zajímavější a ještě je z nich
báječný výhled na mys Slea Head a na přilehlé ostrovy Blasket. A nezapomenu,
jak jsem s jednou paní hledal středověký kostelík Kilmalkedar a jak ona pak
byla nadšená, když u něj na hřbitově objevovala stařičké keltské kříže.
V chudé venkovské chalupě
Chtěli byste mít takhle
malebnou kuchyňku? Takovou nějakou mívali kdysi lidé irského venkova. Vlastně
je to zároveň ložnice, protože hned vlevo od krbu, tam co jsou ty modravé
záclonky, tak tam jsou postele. Aspoň bylo teplo. Ale ta místnost sloužila
zároveň i jako chlév. Ano, zatímco vpravo od dveří je krb, vlevo byl ustájen
dobytek. Aspoň ani jemu nebyla zima. Ostatně to šíření tepla tak asi bylo
vzájemně všeobecné. Tedy, romantika stranou, nevím jestli bych chtěl mít
takovou kuchyň :).
Tahle fotografie, jak
jste zřejmě pochopili, byla pořízena ve skanzenu. Konkrétně v Bunratty nedaleko
Limericku, kde v jednom areálu najdete středověký věžový hrad a malebný skanzen
složený z asi 20 různých staveb a navrch jedné skoro kompletní malé vesničky.
Tenhle skanzen však není nějakou zakonzervovanou výstavkou studených, prázdných
a zatuchlých domů. Ve většině z nich se celý den něco děje. Tu odstřeďují
smetanu, tam zadělávají na jablkový koláč a onde už z pece vytahují jakousi
vánočku s rozinkami, kterou hned můžete ochutnat. A máte-li štěstí, můžete si
ručně utlouct pravé máslo, jako se to podařilo mě. Inu, ideální program do
deštivého a chladného dne. Navíc skoro v každé chaloupce hoří na ohništi pár
kusů rašeliny, což tam vytváří příjemné teplo a domácky voňavě zakouřenou
atmosféru. Když zavřete oči a pořádně se nadechnete, možná to z té fotky
ucítíte :)
Dolmeny jsou megalitické památky přežívající v krajině po
tisíce let především díky své mohutnosti a neuvěřitelné hmotnosti obřích
kamenů, ze kterých jsou postaveny. Dolmen z téhle fotky je starý prý až 4,5
tisíce let a patří k tzv. portálovým dolmenům. To znamená že sloužil jako
portál, čili vchod. A to do hrobky! Konkrétně zde pod Poulnabrone při
vykopávkách nalezli ostatky 16 lidí. Jenže v době, kdy se tu pohřbívalo, byla
celá kamenná konstrukce zasypaná zeminou. Připomínala tedy kopeček, do nějž se
vstupovalo chodbou tvořenou plochými kameny. Tím je jasné, proč všechny
portálové dolmeny připomínají stůl. Nebýt té vodorovné desky nahoře, tak se jim
ta hrobka přece zasype.
Zajímavý ovšem není jen dolmen samotný, nýbrž i celá krajina kolem. Jde o naprosto unikátní oblast zvanou Burren. Jak vypadá, lze již docela dobře vytušit i ze samotného jména. To je dosti zřejmě určitou obměnou anglického slůvka barren (= holý, pustý, neúrodný). V téhle oblasti Irsko totiž zdaleka vůbec není tím známým zeleným ostrovem. Burren pokrývají nedozírné vápencové planiny, tvořené často jen holou skálou. Jako by to byla nějaká mohutná skalní stěna, která kdysi docela upadla a trošku popraskala. Celý kraj je barvy převážně šedivé, ale kupodivu mě bavilo po té skále chodit a v puklinách hledat stopy života: různé miniaturní kapradiny, trojlístky či dokonce malinké kvetoucí růžičky.
Cliffs of Moher
Beze sporu zlatý hřeb
většiny cest do Irska. Na několika kilometrech západního pobřeží tu spadají do
Atlantského oceánu prakticky kolmo dolů strmé, až 200m vysoké skály. Procházka
podél hrany útesů stojí za to!
Moherské
útesy mohou být tím pověstným zlatým hřebem doopravdy, pokud máte štěstí na
počasí, jaké potkalo mě. Slunce zapadající do Atlantiku barví útesy pohádkově
do zlatova a pohled na ně je věru monumentální. A ty fotky, co tu pořídíte!
Jenže, jak už jsem tu zmínil, počasí neporučíme. Potkal jsem za pár dní na cestách
paní, která prý byla na Cliffs of Moher už třikrát, ale vždy viděla akorát
kousek té skály, na které stála. Vše ostatní halila hustá mlha. Takže až se sem
rozjedete, držím Vám palce! A mimochodem, nemusí všechno pěkné skončit západem
slunce. V nedaleké vesnici Doolin je několik skvělých hospod, kde se snad večer
co večer na živo hraje a zpívá irská lidová hudba! A nesporná výhoda tohoto
bodu programu je, jak ostatně praví známe irské rčení, že "v hospodě nikdy
neprší" :)
Hospoda The Temple Bar
Zřejmě nejznámější hospoda v Dublinu. Na tomto nároží podnik
zabírá snad několik domů a labyrint sálů a dvorků uvnitř je velmi spletitý. Po
různu je tam rozeseto několik výčepů a není výjimkou, že v různých sálech
lokálu hrají třeba dvě různé kapely.
Hospody jsou samostatným fenoménem Irska, skutečnou součástí irské národní
kultury. A myslím to vážně a nejsem tak propagátorem nadměrného požívání piva
ani jiného alkoholu. Irské hospody jsou zřejmě nejkulturnějšími podniky toho
druhu, jaké jsem kde při cestování viděl. Nejen proto, že mnohdy slouží jako
koncertní sály, kde se k produkci vystupujících spontánně přidávají i diváci.
Za projev kulturnosti bych považoval i fakt, že jsem snad neviděl opravdu
(podobraz) opilého Ira (nebo je to tím, že pivo v Irsku stojí aspoň 5-krát víc
než u nás? :) A ještě něco jsem ocenil: v irských hospodách se nekouří. Zdá se
Vám to neuvěřitelné? Fakticky to funguje a všichni si to pochvalují. Kéž to
jednou dorazí i k nám.
To nejlepší nakonec
V
dětství jsem četl snad nějakou kovbojku, kde vystupoval jakýsi "zrzavý
Ir". Zřejmě z té doby mi zůstal pocit, že v Irsku se to jen hemží
zrzavými chlapíky a děvami. Jenže opak se ukázal pravdou. Najít alespoň jednu
hezkou a nefalšovanou irskou zrzku dalo pěknou práci :)
Tak šťastnou cestu do Irska
a hodně štěstí při hledání Vašich vysněných cílů!