Smaragdový ostrov - označení, jež v sobě nese nejen onu sytě zelenou barvu smaragdu, ale zároveň odráží také jedinečnost a krásu toho vzácného kamene. Neboť Irsko je jedinečným a krásným ostrovem, kde již zmíněná všudypřítomná zeleň pouze rámuje mnohem hlubší, vnitřní krásu. Krásu, kterou v sobě nese historie, kultura i zdejší lidé. A nese s sebou i trochu té mystické tajemnosti onoho ne zcela průhledného smaragdu. Právě takový je Irský ostrov.

Rock of Cashel

Tato skála nad městečkem Cashel uprostřed hrabství Tipperary patří k největším magnetům přitahujícím návštěvníky Irska. Není divu. V jediném malém areálu obehnaném zdí se tu mačkají velmi zachovalé ruiny katedrály, kostela a hradu, doplněné špičatou válcovou věží. To vše je obklopeno starým hřbitovem s nepřeberným množstvím keltských křížů a krásnými výhledy do okolní krajiny pastvin jižního Irska. To místo skutečně nemá chybu.

Cashel bylo jedno z prvních míst, které jsem v na své cestě po Irsku navštívil a musím přiznat, že právě tohle je místo, kde mě Irsko zřejmě definitivně uchvátilo, kde jsem propadl jeho kouzlu. Ideální je dorazit sem brzy ráno (tedy rozumějte tak v 9, což je brzy až až, dříve stejně neotvírají :). To je chvíle, než přijedou autobusy se zájezdy, kterým se tu jinak nevyhnete. Ještě lepší je dorazit, když je hezky a na zelenou trávu kolem ruin svítí sluníčko, ale to si v Irsku asi těžko zajistíte. Já měl jednoduše štěstí a to ranní sluníčko svítílo akorát pro moje foto. A mám pocit, že to jsou ty pravé obrázky z Irska.

Opuštěný dům na ostrově Dursey

K historii Irska patří i období masové emigrace zdejších obyvatel do "nových světů", tedy především do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. Dnes se dokonce uvádí, že po světě mimo území Irska žije více Irů než na ostrově samotném. Smutně proslulé je takto zejména období hladomoru těsně před polovinou 19.století, kdy prý ostrov opustilo na 1,5 milionu obyvatel(!). Na irském venkově tak stále nalézáme zbytky obydlí těch, kteří kdysi odešli hledat lepší život jinam.

Ovšem domek z této fotky nebyl opuštěn před 150 lety, ale mnohem později. Tady na ostrově Dursey se žilo v několika vesnicích ještě v 50. letech 20. století. Dnes tu na posledních roztroušených farmách přebývají snad dvě nebo tři rodiny. Většina někdejších místních obyvatel však neodešla za oceán, ale na pevninu do měst, za prací. I to lze ale považovat za moderní druh emigrace. A opuštěné domky zůstávají v obou případech stejné. A na útesech nad mořem působí zříceniny trochu smutně, ale docela romanticky.

Zbytky kamenné zídky na Dursey Head

Ostrov Dursey je asi "nejjihozápadnějším" místem Irska a sám o sobě je dosti odlehlým a poměrně pustým místem. Jeho špička - Dursey Head - je pochopitelně ještě o poznání odlehlejší a směle bych to místo označil jako "konec světa". Tenhle kus země, co vybíhá vstříc Atlantiku bičován prudkým větrem a neustálým vlnobitím, je od zbytku ostrova oddělen zvláštní, jakoby magickou zídkou-nezídkou. Z trávy a mechu zde trčí řada různě sklopených plochých kamenů, které snadno překročíte. Jenže přitom dobře cítíte, že toto je hranice.

Návštěva tohoto malého ostrůvku (je dlouhý asi 8 km) pro mne byla jedním z nejmohutnějších zážitků cesty. Abyste se na něj dostali, musíte nejen dojet až na konec dlouhého poloostrova Beara, ale pochopitelně ještě dál, přes úzký průliv, který odděluje Dursey Island od pevniny. A právě cesta přes ten průliv je absolutně unikátní - funguje tu totiž lanovka. Ano, lanovka. A to dokonce jediná lanovka v Irsku. Byla postavena někdy v 60. letech 20. století a její dřevěná kabinka se přes 200m široký průliv pomalinku sune právě 1/4 hodiny. Trošku to skřípe, přiměřeně houpe a výhled z malého okénka na moře pod vámi není špatný :) A pěší výlet přes celý ostrov až na špičku Dursey Head také rozhodně doporučuji. Nechte se překvapit tím, co na konci je!

Rudé fuchsie

Divoce rostoucí dekorace irské krajiny. Elegantněji kvetoucí keř si lze stěží představit. Po světě jsou tisíce pěstitelů, kteří tuto rostlinu všemožně kultivují v květináčích, ale ta největší krása čeká na poutníky kráčející Irskem: to když na červených sukýnkách těchto droboučkých baletek osychají kapky deště a ve větru pohupují svými štíhlými nožkami na pozadí temného ševelení zelených listů svého domova.

Latinsky Fuchsia magellanica (viz foto). Leckomu již ten název podezřele voní dálkami. Ano, ačkoliv dnes roste divoce snad po celém ostrově Irska (i jinde po Evropě) a snad všem se líbí, tato rostlina tu vůbec není domovem. Byla do Irska zavlečena až z Jižní Ameriky, z Chile. Irští farmáři ji s oblibou sázeli do svých živých plotů, protože rychle roste a možná i proto, že je celé léto obdařena bohatým květem. Zase jeden vetřelec :)

V národním parku Killarney

Krajina kolem jezer jihozápadně od města Killarney lákala návštěvníky již od počátků toho, čemu dnes říkáme turistika. Dokonce i samotné město Killarney vzniklo v polovině 18. století právě jen jako turistická základna. Několik jezer na úpatí hor Macgillycuddy´s Reeks je tu obklopeno vzácnými zbytky původního převážně dubového lesa a nabízí moc příjemné procházky.

Moje cesta tudy vedla z nedaleké soutěsky Gap of Dunloe do města a překvapilo mě, kolik lesa lze v Irsku také potkat. Jak známo, Irsko jinak není zemí oplývající hlubokými lesy. Přesněji řečeno, les tu s výjimkou několika malých oblastí už nikde nenajdete. Ale v NP Killarney ano a je to les velice pěkný, bujný a hodně zelený, uvnitř prakticky kompletně potažený zeleným mechem. Jenže je tu řádně vlhko a ve vzduchu spousta komárů a jiného obtížného hmyzu. Přijedete-li ovšem v červnu, pohled na rododendronové houštiny v plném květu všechny nepříjemnosti překoná.

Osada na poloostrově Dingle

Západní konec poloostrova Dingle je prokazatelně oblíbeným místem k životu již od pradávna. Svahy hor jsou tu doslova posety zbytky kamenných obydlí, pevností i dalšími památkami na bohatou keltskou minulost. Keltové tu zanechali zajímavé kamenné kříže i dávné kostelíky. A život se tu nezastavil ani dnes, jak je vidět z téhle fotky. Přímo na vysokých útesech nad zpěněným mořem se tu choulí několik domků.

Celé jihozápadní pobřeží Irska je rozerváno na řadu členitých poloostrovů a Dingle je jedním z nich. Mě však byl z těch, které jsem viděl nejsympatičtější. Možná proto, že mám rád kamenné zříceniny a mám také rád divoké mořské útesy. A na pobřeží Dinglu se oboje snoubí do jedinečné harmonie. Viděl jsem později i impozantnější útesy, ale tady na konci Dinglu jsou nějak členitější, zajímavější a ještě je z nich báječný výhled na mys Slea Head a na přilehlé ostrovy Blasket. A nezapomenu, jak jsem s jednou paní hledal středověký kostelík Kilmalkedar a jak ona pak byla nadšená, když u něj na hřbitově objevovala stařičké keltské kříže.

V chudé venkovské chalupě

Chtěli byste mít takhle malebnou kuchyňku? Takovou nějakou mívali kdysi lidé irského venkova. Vlastně je to zároveň ložnice, protože hned vlevo od krbu, tam co jsou ty modravé záclonky, tak tam jsou postele. Aspoň bylo teplo. Ale ta místnost sloužila zároveň i jako chlév. Ano, zatímco vpravo od dveří je krb, vlevo byl ustájen dobytek. Aspoň ani jemu nebyla zima. Ostatně to šíření tepla tak asi bylo vzájemně všeobecné. Tedy, romantika stranou, nevím jestli bych chtěl mít takovou kuchyň :).

Tahle fotografie, jak jste zřejmě pochopili, byla pořízena ve skanzenu. Konkrétně v Bunratty nedaleko Limericku, kde v jednom areálu najdete středověký věžový hrad a malebný skanzen složený z asi 20 různých staveb a navrch jedné skoro kompletní malé vesničky. Tenhle skanzen však není nějakou zakonzervovanou výstavkou studených, prázdných a zatuchlých domů. Ve většině z nich se celý den něco děje. Tu odstřeďují smetanu, tam zadělávají na jablkový koláč a onde už z pece vytahují jakousi vánočku s rozinkami, kterou hned můžete ochutnat. A máte-li štěstí, můžete si ručně utlouct pravé máslo, jako se to podařilo mě. Inu, ideální program do deštivého a chladného dne. Navíc skoro v každé chaloupce hoří na ohništi pár kusů rašeliny, což tam vytváří příjemné teplo a domácky voňavě zakouřenou atmosféru. Když zavřete oči a pořádně se nadechnete, možná to z té fotky ucítíte :)

Poulnabrone dolmen

Dolmeny jsou megalitické památky přežívající v krajině po tisíce let především díky své mohutnosti a neuvěřitelné hmotnosti obřích kamenů, ze kterých jsou postaveny. Dolmen z téhle fotky je starý prý až 4,5 tisíce let a patří k tzv. portálovým dolmenům. To znamená že sloužil jako portál, čili vchod. A to do hrobky! Konkrétně zde pod Poulnabrone při vykopávkách nalezli ostatky 16 lidí. Jenže v době, kdy se tu pohřbívalo, byla celá kamenná konstrukce zasypaná zeminou. Připomínala tedy kopeček, do nějž se vstupovalo chodbou tvořenou plochými kameny. Tím je jasné, proč všechny portálové dolmeny připomínají stůl. Nebýt té vodorovné desky nahoře, tak se jim ta hrobka přece zasype.

Zajímavý ovšem není jen dolmen samotný, nýbrž i celá krajina kolem. Jde o naprosto unikátní oblast zvanou Burren. Jak vypadá, lze již docela dobře vytušit i ze samotného jména. To je dosti zřejmě určitou obměnou anglického slůvka barren (= holý, pustý, neúrodný). V téhle oblasti Irsko totiž zdaleka vůbec není tím známým zeleným ostrovem. Burren pokrývají nedozírné vápencové planiny, tvořené často jen holou skálou. Jako by to byla nějaká mohutná skalní stěna, která kdysi docela upadla a trošku popraskala. Celý kraj je barvy převážně šedivé, ale kupodivu mě bavilo po té skále chodit a v puklinách hledat stopy života: různé miniaturní kapradiny, trojlístky či dokonce malinké kvetoucí růžičky.

Cliffs of Moher

Beze sporu zlatý hřeb většiny cest do Irska. Na několika kilometrech západního pobřeží tu spadají do Atlantského oceánu prakticky kolmo dolů strmé, až 200m vysoké skály. Procházka podél hrany útesů stojí za to!

Moherské útesy mohou být tím pověstným zlatým hřebem doopravdy, pokud máte štěstí na počasí, jaké potkalo mě. Slunce zapadající do Atlantiku barví útesy pohádkově do zlatova a pohled na ně je věru monumentální. A ty fotky, co tu pořídíte! Jenže, jak už jsem tu zmínil, počasí neporučíme. Potkal jsem za pár dní na cestách paní, která prý byla na Cliffs of Moher už třikrát, ale vždy viděla akorát kousek té skály, na které stála. Vše ostatní halila hustá mlha. Takže až se sem rozjedete, držím Vám palce! A mimochodem, nemusí všechno pěkné skončit západem slunce. V nedaleké vesnici Doolin je několik skvělých hospod, kde se snad večer co večer na živo hraje a zpívá irská lidová hudba! A nesporná výhoda tohoto bodu programu je, jak ostatně praví známe irské rčení, že "v hospodě nikdy neprší" :)

Hospoda The Temple Bar

Zřejmě nejznámější hospoda v Dublinu. Na tomto nároží podnik zabírá snad několik domů a labyrint sálů a dvorků uvnitř je velmi spletitý. Po různu je tam rozeseto několik výčepů a není výjimkou, že v různých sálech lokálu hrají třeba dvě různé kapely.

Hospody jsou samostatným fenoménem Irska, skutečnou součástí irské národní kultury. A myslím to vážně a nejsem tak propagátorem nadměrného požívání piva ani jiného alkoholu. Irské hospody jsou zřejmě nejkulturnějšími podniky toho druhu, jaké jsem kde při cestování viděl. Nejen proto, že mnohdy slouží jako koncertní sály, kde se k produkci vystupujících spontánně přidávají i diváci. Za projev kulturnosti bych považoval i fakt, že jsem snad neviděl opravdu (podobraz) opilého Ira (nebo je to tím, že pivo v Irsku stojí aspoň 5-krát víc než u nás? :) A ještě něco jsem ocenil: v irských hospodách se nekouří. Zdá se Vám to neuvěřitelné? Fakticky to funguje a všichni si to pochvalují. Kéž to jednou dorazí i k nám.

To nejlepší nakonec

V dětství jsem četl snad nějakou kovbojku, kde vystupoval jakýsi "zrzavý Ir". Zřejmě z té doby mi zůstal pocit, že v Irsku se to jen hemží zrzavými chlapíky a děvami. Jenže opak se ukázal pravdou. Najít alespoň jednu hezkou a nefalšovanou irskou zrzku dalo pěknou práci :)

Tak šťastnou cestu do Irska
a hodně štěstí při hledání Vašich vysněných cílů!